Datum / čas
26.8.2022 - 16.10.2022
Dle otevírací doby
Místo konání
Galerie Panský dům
Kategorie
Výstava k 110. výročí narození a 30. výročí úmrtí rýmařovské malířky a básnířky Marie Kodovské, rodačky z Korytné.
Kumšt
Dokud kumšt mé Duši vládne
nemám čelem vrásky žádné
Ač si stáří právo hájí
slabounké se vrásky zdají
Dokud kumšt mém srdci velí
živo strojím do nedělí
ze čtvrtka či na pátek
tvořím jako ve svátek
Dokud kumšt je moje páže
nic mne zviklat nedokáže
ani starost ani bída
ani kukuč škarohlída
Vstupné a otevírací doba
Dle běžného ceníku a otevírací doby.
Životopis
Marie Kodovská se narodila 21. ledna 1912 jako starší z dvojčat do rodiny usazené v chudé kopaničářské vesnici Korytné nedaleko Uherského Brodu. Otec Antonín Kodovský (1877–1944) pocházel z Hrádku u Slavičína a už jako dítě osiřel. Matka Kateřina, rozená Nováková, (1879–1955) měla kořeny v Korytné. Seznámili se v roce 1900 ve Vídni, kam oba odešli za prací. Společně se vrátili do Korytné ke Kateřininým rodičům a později si postavili domek. Na svět postupně přivedli devět dětí: Františka, Josefa, Jana, Karla, Antonína s Marií, Annu, Josefa a Františka. Dospělosti se dožily jen čtyři z nich.
Válečná léta poznamenala rodinu častými úmrtími, sama Marie prodělala válečnou chřipku a těžce si popálila pravou ruku, která navzdory několika operacím zůstala téměř ochrnutá. Dětství prožila v chudých poměrech, tvrdě pracující na poli. V roce 1929 ji jako sedmnáctiletou otec vzal s dvaceti muži na cukrovarnickou kampaň do Francie, kde jim vařila a prala. V třiadvaceti letech byla z existenčních důvodů matkou provdána na inzerát za stolařského učně Jana Bětíka (1911–1974), se kterým přivedla na svět tři děti: Vladimíra (*1936), Jiřinu (*1937) a Stanislava (1945–2021). Kvůli rozkolu rodičů se rodina Bětíků s babičkou Kateřinou odstěhovala do svépomocí postaveného domku v Korytné.
Po válce se Marie s vidinou zajištění lepších podmínek pro své děti rozhodla přestěhovat s rodinou do vysídleného pohraničního městečka Rýmařova. Bětík nesouhlasil, ale když si Marie sehnala práci v textilní fabrice Brokát, zařídila podnájem a následně koupi domu po Němcích, musel se s rozhodnutím své ženy smířit. Marie v textilce pracovala do roku 1953, poté jí byl přidělen invalidní důchod.
Z té doby pochází její zatím nejstarší dochovaná, ještě rukopisná básnická sbírka Magdalény osud. Kvůli manželově nevoli psala své texty tajně, schovávala je a ničila. Postupně si však vydobyla právo na vlastní tvorbu. V 50. letech publikovala v závodním časopise Brokát, v němž v letech 1952–1953 zastávala funkci vedoucí redaktorky. Stala se součástí výběru tzv. lidové tvořivosti ve sborníku Ešče lepší bude (1954) a své básně pravidelně zasílala do Československého rozhlasu, odkud v roce 1960 obdržela psací stroj. Za počátek její výtvarné tvorby se považuje rok 1964. Už od počátku jsou díla autorkou podepisována rodným příjmením.
Tvorba Kodovské by rozhodně nebyla tak rozsáhlá a různorodá, nebýt syna Vladimíra a jeho fyzické, materiální a psychické pomoci. Právě on stojí za realizacemi prvních samostatných výstav, a to v Rýmařově a Ryžovišti (1972), ve spolupráci s Jindřichem Štreitem na Sovinci (1974), s Alenou Nádvorníkovou v Olomouci (1976) a v Brně (1976). Díla Kodovské byla také vystavena na pěti desítkách kolektivních výstav. Prestižní se stala účast na I. české výstavě amatérské tvorby v Šumperku (1970) a na řadě výstav neprofesionální tvorby po celém světě (např. Praha, Norimberk, Bilbao, Madrid, Drážďany, Berlín, Boston, Desava, Tokio, Paříž). Na šumperské výstavě obdržela Čestné uznání ministerstva kultury.
Přestože psala a malovala každý den, jejím nejplodnějším obdobím byla 70. léta, ve kterých vytvořila desítky velkoformátových emailů, kreseb, koláží a napsala přes dvacet svazků básní. Smrt manžela v roce 1974 pro ni znamenala oficiální návrat ke svému rodnému příjmení stejně jako tvůrčí vyrovnání se s nešťastným obdobím manželství (např. sbírky Vyzrazené tajemství, Ozvěny vlastní krve). V 80. letech již tolik nevystavovala, v povědomí sběratelů a historiků umění však zůstala. V roce 1981 o jejím životě a díle natočil Jan Slavotínek rozhlasové pásmo Stařenka Kodovská – Neznámý hlas srdce, který odvysílal Československý rozhlas. O rok později jí byla věnována dvoustrana v kulturněhistorickém týdeníků Tvorba, v roce 1991 pak i v týdeníku pro ženy Vlasta.
Marie Kodovská zemřela 12. listopadu 1992 v rýmařovské nemocnici ve věku osmdesáti let. Do posledních chvil svého života psala, malovala a kreslila. Její dům plný obrazů však začal chátrat a její odkaz se z obecného povědomí pomalu vytrácel.
Zatímco do roku 1989 bylo dílo Kodovské řazeno do oblasti naivního a insitního umění, po pádu komunistického režimu je Alena Nádvorníková přehodnotila, a to v kontextu středoevropské tvorby art brut na legendárních výstavách v Praze (1998) a v Olomouci (2008). Pro připomenutí polozapomenuté osobnosti básnířky a výtvarnice iniciovala Zdenka Přikrylová Nesetová při čtrnáctideníku Rýmařovský horizont vznik celostátní literárně-výtvarné soutěže pojmenované po Marii Kodovské, jíž se podařilo uskutečnit šest ročníků. Galerie Octopus při Městském muzeu Rýmařov pak v letech 2012, 2013, 2015 a 2016 uspořádala cyklus výstav s názvem Marie Kodovská – známá i neznámá. Od roku 2015 pak začala fungovat Galerie Marie Kodovské, sídlící v autorčině rekonstruovaném domě na Mlýnské ulici 21, kterou provozuje Ing. František Orság. V roce 2018 vydalo Městské muzeum Rýmařov 1. díl z plánovaného čtyřsvazkového Výboru z básní Marie Kodovské – Pohádky; výbor editorsky zaštitují Zdenka Přikrylová Nesetová a Michal Vyhlídal. Na konci letošního roku vyjde 2. díl Výboru z básní Marie Kodovské – Sci-fi, sny.
